D ě ti nebudou mít vztah k va š im hodnotám, pokud s vámi nebudou mít vztah.
Uvedli jsme, jak důležitý je zdravý mozek, jasně stanovené cíle a správný styl výchovy pro duševní odolnost rodičů i dětí ve všech věkových kategoriích. Důležitou součást tohoto procesu tvoří také zdravé a pevné vztahy.
Ukážeme vám pět osvědčených strategií, z nichž každá obsahuje lásku k dětem. Láska totiž vytváří pouto a vztah. A citová vazba zase přispívá ke zdravému mozku a správnému emocionálnímu vývoji vašeho dítěte.
TAJEMSTVÍ, JAK VA Š E D Ě TI BUDOU
SDÍLET VA Š E HODNOTY
Chcete, aby vaše dítě sdílelo vaše hodnoty? Mluvte s nimi a důsledně uplatňujte strategie uvedené v této kapitole. Děti sdílí hodnoty rodičů, ke kterým mají silnou citovou vazbu. Pokud jste tedy republikán, demokrat nebo cokoliv jiného a chcete, aby vaše děti přijaly stejný postoj, travte s nimi co nejvíc času, naslouchejte jim a buďte k nim milí a empatičtí.
Pokud z nějakého záhadného důvodu chcete, aby vaše děti zastávaly opačné názory a záleželo jim na hodnotách, které se vám ani trochu nelíbí, pak je zanedbávejte, nemluvte s nimi a neustále je kritizujte. Chovejte se k nim lhostejně nebo rozzlobeně a ony zaručeně budou zastávat opačné názory, než máte vy. Děti, které zastávají názory a hodnoty, jež se liší od většinové společnosti, se často snaží své rodiče uvést do rozpaků a neustále se s nimi dohadují.
Pozitivní citová vazba přináší řadu výhod, které přispívají k duševní odolnosti a v konečném důsledku vám usnadňují výchovu. Také přináší:
• Sdílené hodnoty: Když existuje mezi rodiči a dětmi pevný vztah, děti mají tendenci ukládat hodnoty svých rodičů do emocionální části svého mozku. Děti si tyto hodnoty nosí všude s sebou, a proto je rodiče
ovlivňují, i když nejsou přítomni. Mladí lidé, kteří mají dobrý vztah s rodiči, následují jejich příkladu, motivováni respektem a láskou.
• Zdravější vývoj mozku: Zdravé vztahy jsou základem zdravého vývoje mozku. Mozek se nejlépe učí v prostředí, v němž nechybí láska, podpora a jasné vedení.
• Lepší schopnost zvládat stres: Výzkumy ukazují, že děti, jejichž vztahy jsou převážně pozitivní, se lépe vyrovnávají se stresem ve srovnání s dětmi, které mají převážně negativní vztahy.
• Lepší učení a životní dovednosti: Děti, které mají silnou citovou vazbu k rodičům, se mohou učit a rozvíjet v bezpečném prostředí. Když se mozek cítí v bezpečí, stimuluje k rozvoji části věnované jazyku, společenskému i emocionálními cítění a chování, sebekontrole a schopnosti učení.
• Snížení rizikového chování: Ve studii publikované v časopise Journal of the American Medical Association výzkumník Michael Resnick, Ph.D., a jeho kolegové z Minnesotské univerzity uvedli, že u dospívajících, kteří mají láskyplný a pevný vztah se svými rodiči, je výrazně nižší výskyt nechtěného těhotenství v dospívání, užívání drog, násilí a sebevražd. Citová vazba mezi dětmi a rodiči je tak důležitá, že převyšuje ostatní faktory tradičně spojované s problémovým chováním. Článek dospěl k závěru, že míra citové vazby u teenagerů –neboli „limbické vazby“, vznikající v emočních centrech mozku –, kterou pociťují k rodičům a učitelům, zcela zásadně ovlivňuje, zda se dopustí rizikových sexuálních aktivit, zneužívání návykových látek, násilí nebo sebevražedného chování.
NÁSLEDKY NEZDRAV Ý CH VZTAH Ů
Pokud rodiče nemají se svými dětmi vztah, vytvářejí tím půdu pro budoucí problémy, obírají je o duševní odolnost a zbytečně si výchovu dětí ztěžují. Je smutné, že mnoho dětí vychovávají chladní, panovační rodiče, kteří je zanedbávají. Ujasněme si, že nemluvíme o chvilkových výpadcích, kdy vám povolí nervy, reagujete ostřejším tónem, než byste chtěli, nebo uděláte chybu. Každý rodič dělá chyby, to je přirozené. A je to vlastně dobře. Když naše děti vidí, že uděláme chybu, dokážeme si ji přiznat a omluvit se, tak jim to ukazuje, jak se mají chovat, když něco pokazí. K nezdravé vazbě dochází, když rodiče malé děti buď ignorují, nebo příliš kontrolují. V takových případech vzniká odlišný typ vazby, který vede k řadě negativních následků, včetně:
• Opačných hodnot a postojů: Bez dobrého vztahu s rodiči jsou děti náchylnější k opozici a vzpouře, protože zastávají názory, které jsou v rozporu s hodnotami jejich rodičů.
• Nedostatku nezávislosti: Děti se cítí být připoutány k rodičům a nejsou schopny se od nich osvobodit nebo se chovat a cítit nezávisle.
• Špatného rozhodování: Dospívající se budou rozhodovat spíš na základě neuspokojené potřeby náklonnosti a vedení než na základě zdravých pocitů lásky a logiky.
• Napodobování nezdravého chování rodičů: V mnoha případech se děti chovají stejně jako jejich rodiče. Tedy způsobem, který je škodlivý pro jejich zdraví, vztahy i rodičovské schopnosti. Rodiče se usadili v srdcích a mozcích svých dětí a ovlivňují jejich návyky.
• Nezdravého vývoje mozku: Vyrůstat v rodině, kde panuje napětí, nepohoda, nepředvídatelnost, strach a kde rodiče děti kritizují a nepovzbuzují, škodí vývoji mozku i duševní odolnosti dětí. Není divu, že se dětský mozek soustředí hlavně na to, aby v takovém prostředí přežil, a je pro něj mnohem obtížnější rozvíjet schopnost navazovat zdravé vztahy, projevovat sebekontrolu a vzdělávat se. Ale i pokud vás vychovali despotičtí rodiče nebo nemáte se svými dětmi nejlepší vztah, existuje šance na změnu k lepšímu.
P
Ě
T POSELSTVÍ O BUDOVÁNÍ NEBO
NÁPRAV Ě VZTAH Ů
Při čtení zbývajících částí této kapitoly mějte na paměti, že rozvoj nebo náprava vztahů s dětmi závisí na důsledném předávání pěti základních poselství. Někdy je předáváme slovy. Častěji jsou sdělovány neverbálně, prostřednictvím našeho tónu, výrazu tváře a celkového emocionálního projevu. Připomínáme, že strategie, které se naučíte, pomáhají také uzdravit a překonat zranění ve vašem vlastním životě. Tato poselství zaberou na všechny děti, mladší i starší, včetně těch se speciálními potřebami nebo postižením.
Poselství č. 1: Všímáme si vás, jste pro nás důležití a snažíme se naplnit vaše potřeby.
V ideálním případě se toto zásadní poselství začíná předávat již od narození dítěte a je obzvláště silné v prvních dvou letech života. V prvním roce dítěte jde především o to, aby byly uspokojeny jeho základní potřeby. Podle mnoha odborníků, včetně našeho přítele doktora Fostera Clinea, je tento cyklus v prvním roce zásadní pro rozvoj citové i sociální vazby
a schopnosti pochopit rovnici příčina a následek. Řekněme například, že vaše malá dcera má hlad. Pokud pláče a vy přijdete, naučí se, že si jí někdo všímá. Pokud se usmějete, navážete oční kontakt, pochováte ji a nakrmíte, spustí se uvolňování oxytocinu, neurochemické látky, která se podílí na vytváření vazeb a důvěry. Rozvíjí se u ní citová vazba, která jí umožní navazovat láskyplné vztahy k sobě samé i k ostatním, zažívat zdravý pocit kontroly nad svým životem a učit se ze zkušeností – což jsou všechno prvky duševní odolnosti. V druhém roce života se tento cyklus mění z potřeb na přání. Dítě něco chce – hračku, deku, láhev – a dá to najevo ukazováním nebo slovy. Lezoucí děti a batolata často chtějí věci, které pro ně nejsou dobré nebo které by jim mohly ublížit – chtějí se dotýkat horného sporáku, vyběhnout na ulici nebo vylézt příliš vysoko na nábytek. V této fázi děti zkoušejí, jestli je máme rádi natolik, abychom jim řekli ne. V konečném důsledku tento cyklus buduje pouto důvěry, i když může krátkodobě přinést slzy a záchvaty vzteku.
CYKLUS PRVNÍHO ROKU
Důvěra
Potřeba
Naplnění potřeb
Zoufalství
CYKLUS DRUHÉHO ROKU Přání
Důvěra
Zkoušení
Základním společným rysem cyklu prvního a druhého roku je to, že rodič si je vědom potřeb dítěte a důsledně se věnuje jejich naplňování. Jak můžeme i nadále dokazovat našim dětem, že nám na nich záleží?
Pojďme se na to podívat.
Hranice
Ú Č INNÁ RODI Č OVSKÁ STRATEGIE:
SPOLE
Č N Ý Č AS
Vztahy vyžadují dvě věci: čas a ochotu naslouchat. Bohužel příliš mnoho z nás nemá dostatek času na komunikaci se svými dětmi. Průzkum z roku 2018 zjistil, že více než 70 procent rodičů má problém se smysluplnou komunikací se svými dětmi. A 40 procent dotázaných přiznává, že rozhovory s jejich dětmi obvykle netrvají déle než deset minut. Za pouhých několik minut se nedá navázat vztah a už vůbec ne hlubší pouto. Limbický systém mozku – neboli emoční centrum – nám umožňuje navázat sociální kontakty s ostatními. Když máme s druhými zdravé vztahy, je to, jako by žili v našem mozku.
Zde je cvičení, které doporučuje dr. Amen a které rychle zlepší kvalitu vztahu a citové vazby s dítětem. Společný čas funguje bez ohledu na to, kolik vašim dětem je. Možná si myslíte, že vaše děti jsou příliš zaneprázdněné nebo s vámi nechtějí trávit čas. Když na to dojde, doporučuji, abyste tuto záležitost prozkoumali a řekli jim, že jsou pro vás důležité a že s nimi potřebujete trávit čas. Rozhodující je samozřejmě způsob, jakým s nimi ten společný čas trávíte.
Rodiče často říkají dětem, co si mají myslet nebo jak se mají chovat, dřív než vůbec pochopí danou situaci. Takové chování narušuje komunikaci a snižuje šanci, že si k vám dítě v budoucnu přijde pro radu. Zdravou komunikaci podpoříte pozitivní zpětnou vazbou. Pokud reagujete stroze, povýšeně, kriticky nebo komunikaci omezujete, tak to může v dítěti nebo dospívajícím vyvolat pocit osamělosti a odcizení.
Níže naleznete návod, jak strategii nazvanou společný čas zavést do každodenní praxe.
JAK TRÁVIT SPOLEČNÝ ČAS
1. Věnujte se s dítětem 20 minut denně něčemu, co ho baví. Přistupujte k dítěti pozitivně a řekněte mu něco jako: „Mám pocit, že jsme spolu nestrávili moc času, a ty jsi pro mě důležitý/á. Pojďme spolu každý den strávit nějaký čas jen my dva. Co bys chtěl/a dělat?“ Účelem tohoto času je budování vztahu s vaším dítětem. Udržujte ho v pozitivním duchu. Když byla naše dcera Chloe malá, moje žena Tana jí každý den četla. Když byla Chloe starší, začala číst Taně. Obě si tento společný čas užívaly a sblížily se.
2. Během společně stráveného času nedávejte dítěti žádné příkazy, pokyny ani ho nevyslýchejte. Toto je opravdu důležité. Je to čas na budování vztahu, ne na řešení problémů s chováním. Pokud například hrajete hru a dítě začne podvádět, můžete ho na jeho chování jemně upozornit. Můžete mu říci něco jako: „Vidím, že jsi změnil pravidla hry, tak já budu hrát podle tvých pravidel.“ Pamatujte, že cílem společně stráveného času je zlepšit vztah mezi vámi a dítětem, nikoliv ho poučovat. (Samozřejmě, pokud jindy dítě podvádí, řešte to na rovinu.)
3. Všímejte si pozitivního chování. Poukazování na to, co dítě dělá dobře, je při výchově mnohem efektivnější, než když neustále kritizujete a poukazujete na to, co dělá špatně. (Přečtěte si příběh o tučňákovi Tlustém Freddym dále v této kapitole.)
4. Více naslouchejte, než mluvte. Funkční komunikace je základem každého dobrého vztahu. Chcete-li, aby s vámi dítě mluvilo, musíte nejprve ukázat, že jste ochotni přijmout a vyslechnout, co vám chce říct. Musíte také věřit, že děti dokážou vyřešit celou řadu svých problémů, jen když jim dovolíte, aby se z nich vypovídaly.
Poselství č. 2: Vážíme si vašich názorů. Je velmi důležité dát dětem najevo, že si vážíme jejich názorů. Zlepšuje to vnímání jejich vlastní hodnoty a sebeúcty. Dr. Fay si jasně vzpomíná na jeden z mnoha případů, kdy mu jeho otec Jim dal najevo, že si cení jeho názorů tak, že mu to utkvělo v paměti: „Bylo mi tehdy pouhých deset let a naše rodina byla na návštěvě u doktora Clinea, který bydlel nedaleko. Můj táta a doktor Cline si posteskli nad tím, že jejich metoda, jak nastavit hranice a naučit děti odpovědnosti, funguje jen u poloviny z nich. Nemohli
přijít na to, proč stejná strategie nefunguje u druhé poloviny dětí, kde to navíc dopadlo tak, že tyhle děti nesnášely svoje rodiče víc než dřív. Najednou se na mě obrátili a zeptali se: ‚Co si o tom myslíš, Charlesi?‘
‚Cože, já?‘ podivil jsem se. Nedokázal jsem jim poradit, ale skutečnost, že dva dospělí muži s desítkami let zkušeností chtěli znát můj názor, ve mně vyvolala pocit výjimečnosti.“
Nakonec našli řešení, které hledali, a částečně k němu dospěli díky pozorování ženy, která pracovala jako úřednice ve škole. Paní MacLaughlinová byla autoritativní, ale milující žena, která byla první osobou, kterou studenti navštívili, když se vyskytla nějaká „krize“, jakou byl třeba zapomenutý oběd, ztracený kabát, odřené koleno nebo problémy se spolužákem.
Studenti v této škole věřili, že všechny podobné „krize“ vyžadují okamžitý telefonát jednomu nebo oběma rodičům – to bylo ještě v dobách před mobilními telefony. Když prosili, aby mohli zavolat z kanceláře, paní MacLaughlinová se na ně mile usmála, podívala se jim do očí, jako by byli nejdůležitějšími osobami na světě, a řekla:
„Zlatíčko, co se stalo?“ Děti jí popsaly problém, ona se zájmem naslouchala a pak s pochopením odpověděla: „Musíš se cítit hrozně. Není to žádná legrace, když máš takovéhle trable. Je mi to líto, ale zavolat odtud si můžeš jen v případě té největší nouze. Ale věřím, že ty to dokážeš vyřešit.“
Mami, pomoc, nemůžu najít svůj domácí úkol!
Ach, to je hrůza, ale věřím, že ty to dokážeš vyřešit.
Děti většinou přišly na to, jak vyřešit své problémy samy, aniž by volaly rodičům. Najednou se cítily sebevědomě a paní MacLaughlinovou upřímně zbožňovaly. Jim Fay a dr. Foster Cline brzy objevili klíč k tomu, aby metoda Lásky a logiky opravdu fungovala na všechny typy dětí: empatii. Paní MacLaughlinová se dokázala do dětí vcítit, než stanovila nějakou hranici nebo nenásilně donutila žáka, aby převzal odpovědnost za svoje chování. Tím dávala studentům najevo, že si váží jejich názorů a pocitů.
Empatie dovoluje dětskému srdci a mysli se rozvíjet, zatímco hněv zabraňuje rozvoji i možnosti budovat vztah.
HN Ě V VS. SÍLA EMPATIE
Empatie, pokud je správně používána, dává druhému najevo, že ho máme rádi a záleží nám na něm. Někteří rodiče si myslí, že zvýšení hlasu nebo ultimáta jsou způsob, jak děti přimět k dodržování pravidel. Někdy to děti vystraší a donutí je to se podřídit, ale za určitou cenu. Rodiče, kterým každou chvíli rupnou nervy a křičí na svoje děti, je tím obírají o duševní odolnost a vyvolávají u nich nepříjemné následky, jako například:
• Pocit neustálého stresu, který má negativní vliv na vývoj mozku.
• Jejich děti se cítí provinile kvůli tomu, co jejich rodiče rozčiluje.
• Reagují na rozzlobeného rodiče agresivním chováním.
• Často mají problémy se spánkem.
• Často mají fyzické problémy, jako jsou třeba bolesti žaludku.
• Zvýšené riziko, že se u nich v pozdějším věku objeví problémy s duševním zdravím.
Ještě větší obavy vzbuzuje fakt, že tvrdá výchova má negativní dopad na vývoj a fungování mozku. Studie z roku 2021 zjistila, že časté křičení nebo zlobení se na děti způsobuje, že děti mají v dospívání menší mozek. Pokud jde o mozek, tak na velikosti záleží. Když se rodič rozzlobí, mozek dítěte to může vnímat jako hrozbu. Tím se aktivuje amygdala, oblast mozku, která je spojena s emocemi, jako je strach a úzkost, a která je spojena s reakcí útok nebo útěk nebo ustrnutí. Hádejte, co to dělá s myslícími oblastmi mozku v prefrontální kůře – aktivita z myslících oblastí se přesouvá pryč a zvyšuje se pravděpodobnost, že děti budou reagovat čistě emocionálně. Samozřejmě, že každému z nás občas rupnou nervy, ale existují jednoduché strategie, které můžete použít k tomu, abyste se uklidnili. Například: Několikrát se zhluboka nadechněte. Získání kontroly nad svým dechem může pomoci zmírnit podrážděnost a dodat víc kyslíku mozku, což vám pomůže reagovat racionálněji. Jakmile začnete cítit, že se začínáte zlobit,
zhluboka se nadechněte – čtyři sekundy se nadechujte, jednu sekundu zadržte dech a poté osm sekund vydechujte. Tento postup opakujte desetkrát a budete se cítit klidnější.
Poznejte své spouštěče. Sledujte, kdy se rozčílíte. Je to tehdy, když jste dlouho nejedli? Je to, když jste měli náročný den v práci? Je to tehdy, když jste se dostatečně nevyspali? Když znáte své spouštěče, můžete si připravit plán, jak předejít vzteku dřív, než se u vás projeví.
Dejte si pauzu. Pokud cítíte neodolatelnou touhu seřvat svoje děti, tak jim jednoduše řekněte: „Potřebuju pauzu“ a dopřejte si chvilku jen pro sebe. Často stačí jít na krátkou procházku, párkrát se protáhnout nebo si na pár minut pustit nějakou veselou písničku, abyste se uklidnili.
Empatie je mnohem silnější a prospěšnější než hněv. Empatie je naše schopnost vcítit se do toho, co cítí druzí. Při jednání s dětmi se empatie opravdu vyplatí. Výsledky studie z roku 2020 ukazují, že rodičovská empatie zvyšuje sociální kompetenci dětí, což souvisí se snížením rizika emočních problémů a problémů s chováním. Empatie má také důležitý vedlejší efekt: odpovědnost. Výzkum ukazuje, že empatie má vliv i na fungování mozku a aktivuje oblasti, které se podílejí na kognitivních dovednostech, učení a vytváření vazeb.
HN Ě V VS. EMPATIE
HNĚV
Vyhrožování nebo poučování
umožňuje dětem obviňovat rodiče z následků, které zažívají.
Vztek a frustrace omezují možnost vývinu.
Hněv vyvolává u rodičů stres a vede k pocitům provinilosti.
Hněv učí děti používat hněv.
EMPATIE
Díky empatii je pro děti těžší obviňovat rodiče z následků svých špatných rozhodnutí.
Empatie umožňuje srdci i mysli se vyvíjet.
Empatie učí děti projevovat empatii, odpouštět a řešit problémy.
Empatie umožňuje rodičům zbavit se stresu a pocitu viny.
EMPATIE VS. SOUCIT
Empatie se často zaměňuje za soucit. Tyto dvě věci se od sebe nemohou víc lišit. Zatímco empatie je schopnost pochopit a sdílet pocity druhého člověka, soucit je lítost nad někým jiným. Zde je několik příkladů, které ukazují rozdíl mezi těmito dvěma pojmy:
Soucit: „Škoda, že tě nevybrali do taneční skupiny. Možná, že když budeš chodit na další lekce, dostaneš se do družstva příští rok.“
Empatie: „Možná se cítíš skleslý, protože tě nevybrali do taneční skupiny. Jsem tu pro tebe, kdyby sis o tom chtěl/a promluvit.“
Soucit: „Je to hrůza, když ti kamarádi nadávají. Aspoň že máš ještě jiné kamarády.“
Empatie: „Je v pořádku cítit se špatně, když ti někdo nadává. Chápu to.“
Každá z nich je do značné míry sdělována prostřednictvím nenápadných, ale velmi silných faktorů, jako je tón hlasu, výraz tváře a další formy neverbální komunikace.
Soucit vyvolává nedostatek sebed ů v ě ry a strach. Empatie buduje sebed ů v ě ru a du š evní odolnost.
SOUCIT ŘÍKÁ
• Chudáčku. Nevím, jak to zvládneš.
• Je mi líto, co se ti stalo.
• Jde o mé pocity.
• Jsi oběť.
• To je problém, který musím vyřešit.
• Potřebuješ, abych tě zachránil.
EMPATIE ŘÍKÁ
• Je to opravdu těžké, ale vím, že to zvládneš.
• Vidím, že jsi vážně smutný z toho, co se stalo.
• Jde o tvoje pocity.
• Jsi silný.
• Tento problém musíš vyřešit.
• Možná budeš potřebovat poradit, ale máš dost sil, abys tenhle problém vyřešil.
Poselství č. 3: Vážíme si toho, co si myslíte, a přijímáme to.
Kolikrát jste místo svých dětí, a dokonce i místo dospělých, na kterých vám záleží, začali řešit problém, abyste zmírnili jejich úzkost, smutek nebo jim umožnili vyhnout se nepříjemné situaci, a následně jste zjistili, že to k ničemu nebylo? Co lidé v těchto chvílích skutečně chtějí a potřebují? Je to vaše přítomnost, ne abyste za ně řešili jejich problémy.
Ú Č INNÁ V Ý CHOVNÁ STRATEGIE: AKTIVNÍ
NASLOUCHÁNÍ
Aktivní naslouchání je technika, kterou terapeuti používají ke zlepšení komunikace. Může vám pomoci pořádně poslouchat a skutečně porozumět tomu, co vaše dítě říká.
Aktivní naslouchání je jednoduché a zahrnuje tři kroky:
1. Opakujte to, co slyšíte, aniž byste to hodnotili.
2. Naslouchejte pocitům, které se skrývají za slovy.
3. Refektujte, co vaše dítě říká a cítí.
Stačí říct: „Slyším, že říkáš... Tohle jsi tím myslel?“ Pomůže vám to předejít nedorozumění, zabránit konfiktům a zlepšit komunikaci.
Aktivní naslouchání dětem a dospívajícím zvyšuje úroveň porozumění a komunikace. A když se cítí pochopení a docenění, budou k vám mít blíž.
Zde je příklad, jak by to mohlo probíhat:
1. Opakujte, co bylo řečeno, aniž byste to hodnotili.
Teenager: Chci si obarvit vlasy na modro.
(Mohlo by jít o snahu provokovat.)
Neschopný rodič: Zapomeň, pořád bydlíš v mém domě! (Ukončí konverzaci nebo se začne hádat.)
Schopný rodič: Chceš si obarvit vlasy na modro? (Pak zůstane zticha tak dlouho, dokud to teenager nevysvětlí.)
2. Naslouchejte pocitům, které se skrývají za slovy.
Teenager: Všichni mají takovéhle vlasy. (Jako by nějakým způsobem provedl anketu.)
Neschopný rodič: Je mi jedno, co dělají ostatní, na modré vlasy zapomeň. Když budou chtít skočit z mostu, tak ty skočíš s nimi? (Opět to vyvolá hádku s puberťákem nebo to způsobí, že se stáhne.)
Schopný rodič: Zní to, jako bys chtěl být jako ostatní děti.
(Podporuje porozumění a další komunikaci.)
3. Refektujte, co dítě říká a cítí.
Váš teenager může odpovědět: Možná bych měl změnit to, jak vypadám. Neschopný rodič: Nebuď hloupý. Samozřejmě, že zapadneš. To, jak vypadáš s tím nemá co dělat!
Schopný rodič: Myslíš si, že ti to, jak vypadáš, brání v tom, abys zapadl mezi ostatní?
(Dává teenagerovi prostor k vyjádření jeho pocitů.)
DEVĚT NÁSTRAH KOMUNIKACE S DĚTMI, KTERÝM JE TŘEBA SE VYHNOUT
1. Špatný přístup. Očekáváte, že konverzace nikam nepovede, a následně se ji ani nesnažíte nasměrovat správným směrem.
2. Negativní předpoklady. Dopředu nevěříte tomu, co vám dítě nebo teenager řekne, a během společného času zůstáváte strnulí a ostražití.
3. Nedostatek podporující neverbální komunikace. Řeč těla je důležitá, protože vysílá vědomé i nevědomé zprávy. Když rodič a dítě diskutují a jeden z nich nenaváže oční kontakt nebo druhého nepodporuje výrazy obličeje nebo gesty, začne se ten, kdo mluví, cítit ztracený, osamělý a nemá chuť pokračovat v rozhovoru. Oční kontakt a povzbuzující doteky jsou pro správnou komunikaci zásadní.
4. Boj s rozptylujícími faktory. Rozptýlení často znemožňuje komunikaci. Není například dobré snažit se komunikovat, když dítě sleduje svůj oblíbený televizní pořad nebo když hraje hru na počítači.
5. Nikdy se neptáte na zpětnou vazbu na to, co říkáte. Mnoho rodičů se domnívá, že dítěti dávají jasně najevo, co chtějí, a rozčilují se, když dítě nedělá to, o co bylo požádáno. Děti mohou být roztěkané nebo jim v pochopení toho, co říkáte, mohou bránit jejich emoce a myšlenky, které v nich dané prohlášení vyvolává. Je proto dobré požádat, aby zopakovaly, co jste řekli, abyste si ujasnili, že tomu, co říkáte, skutečně rozuměly.
6. Vytahování starých problémů. K tomu dochází při hádkách, kdy se cítíte zahnáni do kouta a pak vytahujete nesouvisející problémy z minulosti, abyste se ochránili nebo ještě víc vyhrotili hádku. Věnujte se aktuálnímu problému, dokud ho skutečně nevyřešíte.
7. Čtení myšlenek. Předvídáte, co si vaše dítě nebo teenager myslí, a na základě těchto „vymyšlených“ informací reagujete. Zajímejte se o jejich skutečné myšlenky a pocity.
8. Povyšování se. Shazování, sarkasmus nebo znevažování názorů dítěte narušuje smysluplný dialog a vytváří ve vašem vztahu rozpory.
9. Nedostatek vytrvalosti. Komunikace s dítětem často nejde hladce a vyžaduje opakované pokusy. Nevzdávejte to. Pamatujte, že děti nepřemýšlejí stejně jako dospělí, a možná to budete muset zkoušet znovu a znovu.
M Ě LI BYCHOM V Ů BEC NASLOUCHAT
POKUS Ů M O PROVOKACI?
Řeklo vaše dítě někdy něco, čím vás provokovalo? Například že si chce obarvit vlasy na modro? Máte tendenci je odradit, když začnou říkat něco, s čím nesouhlasíte? Bojíte se, že pokud důrazně nevyjádříte svůj nesouhlas, budou se domnívat, že jim to mlčky tolerujete? Je možné naslouchat, aniž byste schvalovali nežádoucí chování.
Podívejte se, jak se doktor Charles Fay v šestnácti letech snažil přesvědčit svého otce Jima, že pořídit si sporťáka je ten nejlepší nápad, přestože bydleli ve městě, kde v zimě hustě sněžilo a silnice byly namrzlé a nebezpečné. Jim mohl rozhovor snadno useknout tím, že vozidla s pohonem zadních kol se na sněhu špatně řídí. Místo toho Jim nechal Charlese, aby se s ním podělil o to, co se mu na těchhle autech líbí, a sblížili se, když probírali, jak jsou parádní. Rozhovor probíhal nějak takhle:
Charles: Tati, chci si koupit sporťáka! Když si pořídíš zimní pneumatiky, tak se s ním dá v pohodě jezdit i ve sněhu.
Táta: Páni, sporťáky miluju. Co se ti na nich líbí?
Charles: Dvoudveřová auta jsou vážně sportovní a můžeš si pořídit čtyřrychlostní. A existují nejrůznější náhradní díly, které se k tomu dají dokoupit.
Táta: To zní jako super auto, ale nejsem si jistý, jestli by mi vyhovovalo. Vím, že kdybych ho měl, nevyjel bych s ním ani z příjezdové cesty, protože je v zimě furt namrznutá. To by mě vážně štvalo.
Charles: Jo, ale vypadají parádně.
Táta: Dobře, já si takové auto kupovat nebudu, ale jsem si jistý, že se rozhodneš správně.
Poté, co Charles přemýšlel o realitě jízdy ve sportovním autě na zledovatělých silnicích, si ho nakonec nepořídil. Jeho otec však nechal Charlesovi pocit, že konečné rozhodnutí učinil on. Navíc bylo zábavné povídat si o tom, co se jim na nich líbí, a užili si, když se vzájemně sbližovali.
Někdy děti vyrukují s něčím provokativním jen proto, aby zjistily, zda je rodič miluje natolik, že je vyslechne. Představte si, že by váš teenager jednoho dne přišel domů a řekl: „Experimentovat s drogama je neškodný. Sta-
