ukazka

MASARYK VE FOTOGRAFII

o sobě. A chyběla mu jistá slovní nezávaznost, která si pohrává se slovními hříčkami a verbálními pointami. Slovo je věc vážná, nástroj myšlení a lidského styku; není to míč k pohazování a kejklířství.

———∙———

Hrál se Beethoven, Smetana nebo jiná veliká hudba. V těch chvílích se jeho oči zastřely něčím vzdáleným, zapadly v nepřítomnosti, a ještě dlouho potom byl zamlklý a jaksi nepřítomný. Jako by v tu dobu mu bývala byla nablízku, blíže než vše ostatní, hudební žena, se kterou šel životem.

Jinou hudbu poslouchal spíš motoricky; neauditivně; nevědomky přiznával rukou nebo nohou takt, a spustila-li muzika starou českou polku, měl co dělat, aby nevyskočil a nezadupal v junáckém tanci, ruku nad hlavou a Iuskaje prsty.

Nebyl založen příliš vizuálně; snad tu spolupůsobila jeho krátkozrakost, ale hlavně byl příliš obrácen do sebe, než aby bez ustání reagoval na smyslové a hlavně zrakové dojmy. Nejraději měl hodně široký a volný rozhled, který mu dával pocit volnosti; rád viděl veliké staré stromy, vůbec staré památky, a velké kolektivní děje přírodní, jako nástup jara, letní zrání a barvy zlatého podzimu. Jednotlivostí si příliš nevšímal; a když, tedy obyčejně z intelektuálního zájmu, proč to je, jak to přijde a s čím to souvisí.

Přesto, že byl opticky spíše roztržitý a nevšímavý, choval silné sympatie nebo antipatie vizuální. Měl velmi nerad věci zdobené, strojené a neúčelné. „Mně se auta nelíbila, pokud chtěla napodobit ekvipáže; ale teď už vypadají jako stroje, a to je na nich krásné.“ Jako docent ve Vídni si nechal udělat nábytek z měkkého dříví podle své vlastní hlavy. „Tož to byla jen hladce ohoblovaná a sroubená prkna – mám hrozně nerad takové ty ciráty a cifrování.“ Stejně neměl rád v parcích pravidelné záhony, stříhané keře, ronda a jiné takové kumšty. „To je samá scholastika,“ říkal s odporem.

Jeho osobní vkus se nejvíc zrcadlí v úpravách Pražského hradu. „To dá hodně práce,“ pravil, „předělat císařský hrad na hrad demokratický.“ Můžete tam sledovat, v čem viděl ten styl demokracie: Je to světlo, prostornost, přísná hladkost – a zvláštní důstojnost. A ovšem žádné ciráty, trety a zbytečnosti.

Karel Čapek

Uvítání chlebem a solí v Poštorné, 1928. Na své cesty po jižní Moravě vyrážel T. G. M. z židlochovického zámku. Ten byl po Lánech a Topoľčiankách třetím letním sídlem prezidenta, hostil jej však pouze šestkrát (Fotografoval asi Jano Šrámek)

Na Moravě s děvčátkem, 1928. Při návštěvě T. G. M. ve Žďáru nad Sázavou jej s kytičkou v ruce uvítala tříletá Evička Neugebauerová. Fotografie pořízená 17. června 1928 se stala jedním ze symbolů první republiky i námětem dobročinné poštovní známky „Dětem“ z roku 1938 (Fotografoval asi Jano Šrámek)

U automobilu Škoda Hispano-Suiza, 1926. T. G. M. jezdil od konce května 1926 luxusní limuzínou vyráběnou ve španělsko-francouzské licenci, první pod značkou Škoda. Byla vyrobena jen stovka těchto vozů v ceně asi 280 tisíc korun, prezident užíval 25. exemplář (Škoda Auto)

S podnikatelem J. A. Baťou, 1934. Po tragické smrti nevlastního bratra Tomáše roku 1932 se mladší Jan Antonín Baťa (1898–1965)

postavil do čela světového průmyslového impéria –v té době již dávno ne jen obuvnického (ČTK)

V průvodu sokolů, 1926. Po pravém boku prezidenta vyjíždí na koni z nádvoří Pražského hradu zřejmě Jindřich Vaníček (1862–1934), náčelník České obce sokolské mezi 1892–1930. Po vzniku ČSR se v roce 1919 podílel na obraně Slovenska proti Maďarům (Fotografoval Tomáš Vojta)

S náčelníkem Sokola dr. Vaníčkem, 1926. T. G. M. na koni Hektorovi obhlíží nové sletiště v Praze na Strahově před zahájením VIII. všesokolského sletu. Dřevěné tribuny pojaly 130 000 diváků, stavba se stala základem pro dnešní Velký strahovský stadion (Fotografoval Jano Šrámek)

S Karlem Čapkem v Topoľčiankách, 1928