Vydání první v roce 2025. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press
Katalogové číslo: ZRK2506
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.
Na soud jsem čekal rok, ale teď, když jsem konečně tady, nedokážu potlačit paniku, která mi zaplavuje útroby. Sedím za skleněnými stěnami na lavici obžalovaných izolovaný od zbytku soudní síně číslo tři v Old Bailey. Jednací místnost připomíná jeskyni obloženou lakovaným dřevem. Stoly přede mnou mírně klesají ve čtyřech rovných řadách. Vypadají neprakticky. U soudcovského stolu čeká pár prázdných červených kožených židlí. Vzduchem se nesou desítky let staré pachy.
Mám pocit, že se topím.
Stan Stevens, můj obhájce, je muž ve středních letech s několika stříbrnými prameny v dosud černých vlasech. Je sice malý, ale překypuje energií, jako by byl neustále připojený do zásuvky. Má pronikavý hlas, který se nezdráhá zvednout dokonce ani na mě, svého klienta. Mám ho rád. Občas mívá v očích zvláštní lesk, jako by věděl něco, co ostatní ne. Nakloní se ke mně a zaklepe na sklo, které nás odděluje.
„Pane strážný, chtěl bych si promluvit se svým klientem. Klidně přímo tady.“ Ochranka otevře dveře a vpustí ho za mnou. Poté nás zase zamkne.
Stevens se vedle mě posadí s plamenným pohledem. „Takže. Potřebuju, abyste na žalobce nereagoval, až bude číst svoji řeč. Znám ho. Je to blbec, ale není hloupý. Samozřejmě, že není chytřejší než já, ale rozhodně je chytřejší než vy. Nedejte mu záminku, aby vás mohl usvědčit. A až bude přicházet porota, nedívejte se na ně.“
„Proč?“
„Protože jinak budou mít pocit, že si je snažíte naklonit na svou stranu. Nemají rádi, když se s nimi manipuluje.“
Přikývnu, ale nemohu si nevšimnout, jak je černá složka v jeho rukou tenká. Zdá se skoro prázdná.
„A co Braintree?“ zeptám se.
„Braintree, ten vyšetřovák? Myslel jsem, že se jmenuje Brown nebo tak nějak.“
Už bych se konečně měl naučit policejní slang. Vyšetřovák –vedoucí vyšetřování. „Ne, expert na lokalizaci mobilů,“ řeknu pomalu.
Prolistuje několik stránek ve složce. „S tím si zatím nelamte hlavu. Brzy dostaneme pořadí svědků a uvidíme, kdy bude na řadě. Lokalizaci mobilu budeme řešit den předtím, než proti vám přijde pán svědčit. Do té doby to nemá smysl.“
„Paní,“ poznamenám ostře. „Braintree je žena.“
„Však to jsem řekl. Měl bych jít, soudce tu bude každou chvíli,“ zabrblá a zvedne se z lavice obžalovaných. Dveře za mnou se otevřou, ale než se stihnu otočit, abych se podíval, Steve se vrátí. „Ještě jedna věc – nenamítejte nic proti členům poroty, až budou skládat slib. Budou se vás ptát, jestli máte nějaké námitky, ale je to jen formalita. Blbost, já vím.“
Rychle mu to odkývám a konečně se otočím za rozruchem v zadní části místnosti.
Srdce se mi zastaví. To je teprve podruhé v životě, kdy se tak stalo.
Rozběhne se až při hlasité ráně, která se nese soudní síní.
Změť škrábání podpatků a podrážek se rozléhá síní. Soudkyně,
drobná žena s tváří připomínající sovu, usedne na rudou židli uprostřed.
Soudní zřízenec zvolá: „Všichni, kdo se dnes účastníte jednání tohoto soudu, přistupte blíže a věnujte mi pozornost. Bůh ochraňuj krále!“
Nemohu uvěřit, že to došlo až sem.
DVA
HARRY
Dnešek je úplně stejný jako včerejšek a ten byl stejný jako den před ním. Ale byly i dny před všemi těmi včerejšky, které byly jiné. Dny se S–.
A přitom se nic nezměnilo. Srdce mi pořád vhání krev do žil. Oči jsou otevřené, když se vzbudím, a stále ještě vidím svět kolem sebe. Nohy mě každé ráno donesou do kuchyně a umožní mi posadit se ke stolu. Najím se, aby srdce mohlo dál bít a dodávat krev do všech částí těla. A tak pořád dokola. Donekonečna.
Nic se nezměnilo. A přitom se změnilo úplně všechno.
Z okna pokoje S– vidím Zaru, jak na zahradě prořezává falešný pomerančovník. Pečuje o něj, jako by to byl člověk. Hladí ho po listech. Šeptá mu. Byl velký jako pokojová rostlina, když ho zasadila, ale teď už pomalu přelézá plot do sousední zahrady a během větrných dnů dopadají jeho květy na žluté kosatce.
Každý předmět v pokoji S– mi ubližuje. Zbytky make-upu, otupená tužka na obočí, šperky, které zůstaly ležet na místě. Všechno mi ji připomíná. V rohu zrcadla, zastrčená za rámem, visí obyčejná fialová vizitka. Viděl jsem ji už tolikrát, že mi
málem splývá s pozadím. Je na ní silueta kočky překračující velký bílý měsíc a na vrchní straně pod zakřiveným nápisem tarot je menší bílé moto: zbavte se zábran a buďte úspěšní . Vespodu je jméno katya napsané do obloučku připomínajícího úsměv.
Otočím se, když vtom mi něco dojde. Z bankovního účtu S–bylo vybráno padesát liber. Myslel jsem si, že šlo o kapesné, ale kdo dneska potřebuje hotovost? Třeba to byly peníze pro katyu . Uložím si vizitku do peněženky.
Z kuchyně zavolám Zaru ke snídani. Vzhlédne a zpoza širokého okraje slunečníku s úsměvem odpoví, že hned přijde. Kdybych ji neznal, mohl bych si myslet, že je šťastná.
Cestou ze zahrady ji pronásleduje vůně trávy a vlhké hlíny.
Sundá si rukavice a odloží je na kuchyňskou linku.
„Arašídové máslo?“ zeptám se a rovnou ho natřu na toust, zatímco si sedá na židli. „Jak se dneska máš?“
Ukousne si malý kousek a toust zase odloží. Klíční kosti jí vystupují z hrudi čím dál víc. Vídám ji každý den, a i tak jsem si toho všiml. „Bude mít narozeniny. Přemýšlím, jaký vybrat dort.
Má ráda motýly, a tak mě napadlo udělat dort s křídly, který by ho připomínal.“
Hladově do sebe házím snídani. Poslední dny mám velkou chuť k jídlu. Při pohledu na můj talíř mě napadne, že spíš připomíná porci večeře než snídani. Zbytky pečeného kuřete, čerstvá vejce a rajčata. „To zní dobře,“ řeknu a postupně vyprazdňuju svůj talíř a sleduju ten její. „Měla bys něco sníst.“
„Jak to mám asi udělat?“ povzdechne si.
Jak to má udělat?
Minulou noc zase nic. Další pokus, stejně marný jako všechny předchozí.
Po jídle se vydám do pracovny v podkroví. Na stěně visí mapa jižního Londýna s čárami vykreslenými červenou fixou. Nejprve byly tečkované, ale teď už jsou všechny propojené. Od nás vede pouze devět ulic, po kterých mohla jít. Pak už je tu jen hlavní
ulice, kde jsou dopravní a bezpečnostní kamery. Na těch by ji museli zachytit.
Mluvil jsem s nejméně jednou osobou z každé domácnosti na těch ulicích. Trvalo to víc než pět týdnů, ale teď mohu propojit poslední červené tečky na mapě. Z každého domu.
Kromě jednoho.
Nechával jsem ve schránkách dotazníky. Když je nevyplnili, klepal jsem na dveře. Nereagoval jsem na výmluvy a přišel jindy.
I když v Londýně není nikdy vhodnější čas na otravování. Otevřeli a tvářili se, jako by na ně čekalo dvacet pánví ve dřezu a řvoucí dítě žvýkající elektrické kabely. Chci tím říct, že jsem mluvil se všemi a jsem si docela jistý, že nikdo S– neviděl. Nikdo nezahlédl nic divného. Ani těch několik lidí, kteří byli na policii u výslechu, mi nedokázalo říct nic víc. Prý už řekli policii všechno, co věděli.
Ale ten jeden dům mě drásá jako vlas uvízlý v krku. Ten zatracený dům číslo 210. Přímo na naší ulici.
Musíme kolem toho domu na konci ulice projít, když jdeme do obchodu i do města. To znamená, že ho míjíme minimálně dvakrát, cestou tam i zpátky. Kdykoli jsem šel kolem, zaklepal jsem. Důrazně. Ale nikdo neotevřel. Pořád nechápu proč.
Posadím se ke stolu a zapnu notebook. Dřevo pracovní desky se v srpnovém slunci třpytí jako dobrá whisky. Vyhledám si katastr nemovitostí, zaregistruju se a hned píšu adresu. Hlídám si, abych neudělal chybu v čísle: 2–1–0. Jméno majitele domu, John Douglas, jsem už věděl od policie, ale i tak to rád vidím černé na bílém. Co kdyby náhodou. V další chvíli už si tisknu ověřený výpis ze záznamu v katastru. V kolonce „rejstřík vlastníků“ je spolu s datem koupě uvedené jméno výhradního vlastníka: johnatan douglas herman . V duchu si to jméno přeříkávám znovu a znovu. Něco v něm mi rezonuje celým tělem. Herman. Musím už jít.
Dva dny po zmizení S– jsem začal jezdit autem po okolí. Zaře jsem řekl, že si jen musím vyčistit hlavu. Říkám to i teď po šesti týdnech. Myslím, že je nám oběma jasné, že o to tu nejde.
Oba víme, že jsem na lovu.
TŘI
ZARA
Je ráno, ale Harry ještě spí.
Nechápu, jak může spát při tom hluku okolo. Dřív jsem si ho nevšímala, ale teď mi připadá nesmírně hlasitý. Nebo tu možná ani nebyl a objevil se až po zmizení Sofie. V přírodě nemůže být prázdno, a tak se všechen ten hluk sbírá a kumuluje v našem domě. Všechno uvnitř mě protestuje, když se musím prodírat hustým, lepivým prostorem, který se kolem vytvořil.
Sundám ze sebe přikrývku a pomalu se postavím na nohy. Harry se ani nehne. Podívám se na něj a vyjdu z ložnice. Je na dvou místech najednou, ale já vím, že ani z jednoho se nedá snadno vynořit a nadechnout se. Nikde žádná skulina, žádný vzduch. A tak každé ráno opouštím zahřátou postel a hledám místo, kde budu moct dýchat, i když žádné takové není. A on tam pořád leží, nehnutě, jako mrtvola.
Stojím u Sofiiných dveří. Petlice je pryč a jediným důkazem, že tam kdy byla, je šest malých děr po šroubech. Pokaždé, když je vidím, obrátí se mi žaludek vzhůru nohama.
Vkradu se do jejího pokoje a stočím se na kraji postele do klubíčka. Mám strach posunout se doprostřed. Bojím se, že kdybych to udělala, tak mě ta prázdnota skutečně pohltí. Její vůně už je pryč. Utěšuje mě vědomí, že tu zanechala malé části sebe. Nejen buňky a vlasy – i něco hlubšího, co vnímám jen já. Nejlépe to asi vystihuje představa prázdného kostela, jedno jakého. Jakmile do něj vkročíte, cítíte, jak se mezi lavicemi a pod okapy vznášejí šeptané modlitby.
V mešitě ten pocit nemám. Tamní ticho je hladší a teplejší, jako by tam měl život větší sílu než ztráta. Ale pravý klid najdu spíš v kostele. Chlad vibrující vzduchem po chvíli proniká do těla a stane se součástí duše.
Sofie má narozeniny 20. srpna. Potřebovala by nějaké nové oblečení. Kousky v šatníku už mají nejlepší časy za sebou, většina barev vybledla. Možná jí koupím šaty s flitry a ladící pár bot. Na univerzitě je pravděpodobně moc nevyužije, ale není na škodu mít něco nevšedního. Později se na e-shopu Johna Lewise mrknu po šatech. Určitě bude naštvaná, když jí jedny pořídím a ani se s ní neporadím. Ve skutečnosti doufám, že se naštve. Modlím se za to.
Ztěžka se zvednu zpátky na nohy a promnu si paže dlouhými tahy od ramen až ke konečkům prstů. Nemůžu propadat smutku. Prázdnota mě zprvu sváděla. Vábila moji duši jemnou rukou. Mohla jsem jen zavřít oči a nechat se konejšit dlouhým spánkem. Zní to jako úleva, ale zpod přikrývky apatie se těžko vstává. Čím déle pod ní zůstanete, tím je těžší. A když se vám konečně podaří vynořit se nad hladinu, jste k smrti vyčerpaní, zatímco svět zůstává stále stejně nehostinný.
Zatřesu hlavou a opustím pokoj.
Do kuchyně svítí sluníčko a já připravuju těsto na dort. Do mouky vědomě přidávám špetku modlitby tak, aby byl celý naplněný její silou. Nemusíte na tyhle věci věřit. Je mi to jedno. Já už taky nevěřím v život, a přesto jsem pořád tady.
Když je hotovo, sednu si na zahradu. Slunce svými paprsky hladí trávu a šepot listí mě drží jakž takž při smyslech. Dřív jsem si je užívala mnohem víc. Teď mi alespoň přináší trochu barev do zešedlého světa.
Po obědě uklízím pokoje. Je to tichá práce, u které se nemusím moc namáhat. Začnu v přízemí a postupuju nahoru do vrchního patra. Ve vzduchu je cítit vůně čisticího přípravku, která mi připomíná moji matku, když neustále něco umývala, drhla a vysávala. Tak jsem tady a dělám to, od čeho jsem se snažila za každou cenu utéct.
Než se dostanu do podkroví, klepou se mi ruce. Ve čtyřiceti bych ještě neměla mít artrózu, ale moje tělo vycítilo, co se děje v mojí mysli, a snaží se ji dohnat. Tmavě hnědé vlasy jsou protkané stříbrnými prameny a pod očima i na tvářích mám skvrny.
Schéma visící na stěně už je plné. Všechny červené tečky jsou propojené, takže už byl v každém domě. Poslední záchvěvy naděje teď sklouzly po spirále v mých útrobách a zmizely. Než odejdu z pracovny, kouknu i na stůl. Jeden z papírů vypadá formálně, je to něco jako list vlastnictví k domu číslo 210. Proč si to tiskl? Jo, ten barák je podezřelý. Kdykoli jsme šli kolem, zaklepali jsme, ale nikdo tam nebyl. K čemu nám je tenhle papír, kromě jména majitele, které už dávno známe – Douglas? Z dokumentu vyčtu jméno Herman, ale nic mi to neříká. Nikdy jsem ho neslyšela. Policie Douglase – Hermana – nikdy oficiálně nepodezřívala, neměla důvod. Nic jim neřekl, tak ho ani nesledovali. Ale možná by se na něj měli zaměřit. Všechny ostatní už jsme vyloučili, to by přece mohlo něco znamenat.
Na telefonu zapnu aplikaci Amazonu. Procházím seznam věcí, které jsem objednala, a hledám, co přijde v té největší krabici –plastový koš na tříděný odpad. Teď, když znám jeho pravé jméno, třeba ho donutím otevřít dveře poslíčkovi. Když vypozoruju, kdy mu budou doručovat balík, můžu být poblíž. Až uvidím jeho obličej, už budu vědět. Matka vycítí věci, které nelze jinak
vysvětlit. Jako by mě a Sofii spojovala vlákna světla podobná strunám u piana. Jakmile se rozezní, hned to slyším. Proto vím, že je naživu. A až uvidím toho Hermana, budu vědět, jestli náhodou o naše struny nezakopl on.
